O MNĚ

Jmenuji se Arthur a je mi 24 let. Pocházím z Třince v České republice, kde také s rodinou pořád žiji (pokud zrovna nejsem na rok v Africe nebo jinde). Že se jednoho dne vydám na dráhu přírodovědce a ochranáře muselo být mým rodičům jasné snad už v mých dvou letech, kdy jsem začal vnímat všechnu živoucí havěť okolo sebe. V šesti letech jsem si usmyslel, že „až budu velký“, postavím si na Borneu v pralese dům na stromě. Takových „až budu velký“ bylo a je bezpočet: projet na hřbetu ochočeného losa celou Sibiř, překonat s malou karavanou velbloudů středoasijské pouště a pohoří, přepádlovat na kajaku souostroví Aleuty z Aljašky na Kamčatku, podniknout entomologickou expedici do těch nejodlehlejších koutů Amazonie… Některé z mých snů jsem si díky obrovské podpoře rodiny začal plnit velmi brzy, a to si pořád nepřipadám, že bych už byl „velký“ : )

Prožil jsem dětství a dospívání plné cestování (celá Evropa, Maroko, Írán, Střední Asie, Rusko) a měl jsem to štěstí být doma obklopen mnoha zvířaty, které jsem vždy tak obdivoval. Nejkrásnější léta jsem prožil se svými dvěma ochočenými krkavci a naše  domácnost mnohdy vypadala jako záchranná stanice pro divokou zvěř. Po maturitě jsem se na rok vydal do západní Kanady, kde jsem si tříbil angličtinu, pomáhal jako dobrovolník v centru pro ohrožené volně žijící živočichy a také pracoval a vydělával si na svou vysněnou cestu. Tou byla Kamčatka. S tátou a nejlepšími přáteli jsem čtvrt roku strávil v divočině tohoto liduprázdného poloostrova. Zdolali jsme vrcholy 17 činných sopek, sledovali medvědy a užívali si absolutní svobody.

Po příjezdu domů jsem si začal plnit svůj další velký sen – studium Ekologické a evoluční biologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Tři roky uběhly zázračně rychle a já jsem v září 2012 ukončil bakalářské studium prací na téma „Vliv fragmentace a ztráty habitatu na primáty.“ Mezitím přišla Afrika… dva měsíce v Gabonu, Středoafrické republice a v Kamerunu v roce 2010 a byla z toho láska na první pohled! Už za rok jsem byl na rovníku znovu, tentokrát na kole s cílem projet celé Kongo a jih Kamerunu po vlastní ose. Podařilo se a já se potom v kamerunských horách připojil v rámci projektu Kedjom-Keku k výzkumu šimpanzů a ochraně horského mlžného lesa. Na konci své čtyřměsíční cesty jsem zamířil také do Čadu a na střeše Toyoty dosáhl jižního okraje Sahary. V předjaří 2012 přišel Kamerun do třetice – alespoň krátce jsem se připojil ke kamarádům z Kedjom-Keku, kteří stavěli v odlehlých horách školu a výzkumné centrum.

Čím déle času jsem v rovníkové Africe trávil, tím více jsem byl rozhodnutý, že se tam chci vracet i nadále. Postupně jsem si tam začal připadat jako doma a mnohé věci, které jsou pro ostatní Středoevropany záležitostmi na opačném konci světa, se mě začaly dotýkat osobně. Jednou z nich je masové vybíjení slonů, jehož jsem byl na několika místech nepřímým svědkem. Na budově naší fakulty v  Praze na Albertově jsem denně chodil kolem pamětní desky z roku 1989, na které stojí: „Kdy – když ne teď? Kdo – když ne my?“ Rozhodl jsem se, že na rok přeruším školu a pokusím se být také v ochraně slonů užitečný!

Abych byl upřímný, vůbec se nepovažuji za cyklistu. Kolům jako takovým téměř nerozumím a defekt jsem lepil dvakrát v životě. V cestování na bicyklu jsem však objevil vynikající způsob, jak se spolehlivě dostat z bodu A do bodu B, a to ke všemu tiše, nenápadně a  přesně tak a tehdy, když a jak potřebuji. A projet sám na kole 5000 km po ne-asfaltu srdcem Afriky, místy, kudy předtím pravděpodobně nikdo neprojížděl, mi připadalo jako dost bláznivý nápad. A ty já mám rád…

A jaké jsou mé plány, až se vrátím? Rád bych dostudoval přírodovědu, u nás nebo v zahraničí. Během studia se chci naplno věnovat šíření povědomí o ohrožení slonů a shánění prostředků na jejich ochranu. No a… „až budu velký“, vrátím se na černý kontinent natrvalo a se svou krásnou africkou ženou budu žít uprostřed pralesa… a kdo ví, možná že i v tom vysněném domě na stromě!