Setkání dvou lidoopů, pralesní sloni, guerézy, buvoli, parazité pod mou kůží – vidět to vše v jeden den? Není problém, pakliže máte na salině Dzebe v konžském parku Odzala-Kokoua štěstí!

Po vyčerpávajících třech týdnech s protipytláckou hlídkou v nitru parku jsem se ve skupině místních pozorovatelů přesunul na jih Odzaly k salině Dzebe. Přibližně hektarový travnatý a blátivý palouk uprostřed lesa hýří životem. Poslední epidemie eboly řádila v této oblasti v letech 2002 – 2003 a vybrala si daní možná až tisíce životů goril a šimpanzů. Zemřelo také asi 180 lidí. Od těch dob je prozatím klid a populace divokých lidoopů opět pomalu rostou. Salina Dzebe je ideálním místem k jejich pozorování v přirozených podmínkách, nijak nerušené lidmi. Na okraji saliny je vztyčená malá rozhledna z vetchých kmínků stromů, která se chvěje při každém nádechu. Udržet tak na stativu teleobjektiv v relativním klidu byl téměř nadlidský výkon, zejména ve dnech, když můj kolega – místní pozorovatel zvěře – trpěl tíživým kašlem. Přesto jsem měl na vydařené záběry štěstí. Během osmi dnů na rozhledně (což není nic snadného, uvážíte-li stísněný prostor a mračna obtížných malých včel) jsem viděl mnoho zajímavých zvířat, často v pozoruhodných situacích. Na videu se tak můžete podívat, jak vypadá setkání divoké gorily a šimpanze a že my lidé nejsme zdaleka jediní tvorové, kteří jedí příborem.)

(Více informací o parku Odzala-Kokoua naleznete na http://www.african-parks.org/Park_7_Odzala-Kokoua+National+Park,+Congo.html a http://www.odzala.com/. Děkuji Leonu Lamprechtovi a African Parks, a také Marcusi Strobelovi z Tango Films GmbH)

Nížinné gorily jsou kouzelní tvorové. Kdo je jednou viděl, chce je vidět znovu. Na Dzebe se objevovaly téměř každý den, vždy ve skupině, vedené velkým samcem. I na dálku několika desítek metrů z nich vyzařuje nesmírný klid a vyrovnanost. A také jejich ohromná fyzická síla. V závěru sestřihu několika videí mám jeden bonbónek – měl jsem to obrovské štěstí natočit letmé setkání goril s osamělou šimpanzí samicí s děckem. Robustní gorilí slečna přichází zleva, zády k nám a v pozadí se objeví samice šimpanze, která je viditelně nervózní a dá se rychle na ústup do pralesa. V pralese se tito dva lidoopi setkávají jistě velmi často, ale ne mnoho lidí mělo to štěstí být tomuto setkání svědkem. Já při natáčení tohoto výjevu ani nedutal a doufal, že můj kolega na rozhledně sebou bude v tu chvíli ošívat co nejméně, aby byl záběr aspoň trochu použitelný.

Před dvojnožcem – člověkem, prchají buvoli obvykle na vzdálenost 50 – 100 metrů. Z nějakého důvodu mě ovšem buvoli nepovažovali za hrozbu a snad ani ne za člověka, když jsem se posadil na člun. V tomto „přestrojení“ jsem se ke krásnému stádu jeden podvečer mohl přiblížit téměř až na dosah ruky!

Našim nejbližším příbuzným tváří v tvář! Kromě goril přicházejí na salinu také šimpanzi. Ve velkém… A udělají tomu i pěknou zvukovou kulisu, než vyjdou na světlo, lámou se v lese větve a šimpanzi často křičí. Na salině se ovšem chovají způsobně a na rozdíl od goril dokonce používají příbor! Skutečně, a navíc si jej sami vyrobí. Na záběru v dvacáté vteřině sledujte šimpanze, který nejprve ústy v předklonu líže slané bláto s řasami, později si na pár chvil sedne na zadek a utrhne ze země větévku. Tu na obou stranách upraví dle potřeby do požadované délky a již vyzbrojen se vrací k hostině. Další šimpanzi na jiných záběrech stéblo trávy či klacík používají také. Takové chování bylo u šimpanzů v tomto regionu natočeno vůbec poprvé. Šimpanzi disponují po člověku nejlepší znalostí ve využívání různých nástrojů. A takto chytrá stvoření slouží lidem v této části Afriky jako potrava…

Na salině Dzebe jsem také poprvé během své výpravy zblízka natáčel slony. Přicházeli v podvečer a zajímali se o minerály v půdě. Většinou jsem pozoroval mladého samce, který chodil opakovaně a také jsem měl štěstí vidět v lese dvě samice a slůně. Navzdory své velikosti se slon zjeví na světlině tiše jako duch, právě když to nejméně čekám./

Buvoli a sitatungy jsou společně s malými antilopkami chocholatkami a prasaty štětkouny asi nejběžnějšími kopytníky ve středoafrickém pralese. Všechna tato zvířata bývají častou kořistí lovců. Chytají se do drátěných pastí a umírají pod palbou z pušek, není proto divu, že se z nich stala obezřetná zvířata, která při sebemenším vyrušení prchají. Salina Dzebe leží velmi blízko hranice parku a jsem si jistý, že tito kopytníci mají už s lidmi negativní zkušenost.

Někdy stačilo namířit dlouhý teleobjektiv tím správným směrem a čekat. Padlý stromek uprostřed saliny byl vděčnou přistávací plochou mnohým ptákům a také na něm dováděly opice. Překrásný velký modrý turako (Corythaeola cristata) se většinou pohybuje v páru a tak mi bylo líto, že jeho druh se po celou dobu skrýval ve větvích lesa a v záběru jsem měl toliko jeden blankytný skvost. Turakové jsou daleko častěji slyšet, než vidět. Jejich opakované houkání patří k těm nejtypičtějším hlasům africké jungle. Tu a tam se na salině zjevily i družné opice guerézy pláštíkové (Colobus guereza), užívaly si slunečního svitu a stejně jako další zvířata se nejvíce zajímaly o slanou vodu a půdu.

Během mé patnáctiměsíční výpravy platilo více než kdy jindy pořekadlo, že i cesta je cíl. Někdy velice náročný. Často špinavý. Obvykle upocený… ale vždy krásný! Podívejte se na krátký sestřih z jednoho dne, kudy jsem musel na kole a pěšky projít, abych se dostal až na fantastickou salinu Dzebe.

Ať už je Dzebe sebekrásnější ráj, pořád leží v srdci drsné rovníkové Afriky se spoustou bezobratlé žoužele, která se vám ráda zavrtá pod kůži – a to doslova. Následující video obsahuje záběry, ze kterých se nemusí dělat každému dobře. Pijavice a písečné blechy (Tunga penetrans) nejsou sice nebezpečné a dokonce ani bolestivé, ale je lepší je nemít…