Do Čadu jsem na svém kole dorazil se Středoafrické republiky jen pár dní poté, co zde došlo k obrovskému masakru slonů. O události informovaly dokonce domácí idnes.cz a i já se o tragédii dozvěděl díky nim, když jsem po mnoha týdnech bez internetu dojel do města Sarh. Zpráva mi změnila plány a můj příjezd do národního parku Zakouma se musel o pár dní odložit. Za každou cenu jsem se chtěl dostat na místo, kde k neštěstí došlo. Bylo to „jen“ nějakých 400 km západně od mé polohy a tak jsem na nic nečekal a hned dalšího rána se na kamionech a poté na motorkách přesouval západně až k samotné kamerunské hranici. Během dne jsem přes lidi v parku Zakouma zjišťoval přesné souřadnice masakru a dostal také spojení na pilota Garyho, který právě v oblasti létal a snažil se celou situaci zmapovat. Odpoledne mi od něj přišla SMS: „V oblasti je také jedno malé slůně. Snažíme se ho zachránit! Přijeď!“

Čas ubíhal a já byl ještě pořád hrozně daleko. V nejbližším městečku, nějakých 100 km od dějiště masakru jsem nasedl na poslední motorku a zamířil cestou necestou k bodu, jehož souřadnice jsem od Garyho získal. Projížděli jsme jako o závod malebnou zemědělskou krajinou s překrásnými vesničkami a já šoféra motorky povzbuzoval k naprosto šíleně rychlé a nebezpečné jízdě. Cesta vedla úzkými pěšinkami savanou a políčky a možností, kudy jet, bylo bezpočet. Každých několik desítek až stovek metrů na pravo i nalevo byly další pěšinky a cesty, my jsme se vždy snažili vybrat tu, která vypadala nejlépe a vedla tím správným směrem. Posteskl jsem si, že už tu nefunguje mobilní signál a já tedy nevím, kde se Gary nebo slůně nacházejí. Slunce se přibližovalo obzoru a já přestával doufat, že na místo masakru ještě ten večer dorazím a už vůbec jsem nedoufal, že v nejbližší době najdu Garyho nebo slůně.

V tu chvíli mi ale pomohla neuvěřitelná náhoda. Nebo osud…? Naproti nám se zpoza akácií náhle vynořil pick-up a co nevidím: na korbě je pár afričanů a také dva běloši, držící malé slůně! Nevěřím a nechápu, jak je možné, že jsme na sebe v tom labyrintu stovek alternativních cest narazili. Byl jsem hold ve správný čas na správném místě. Zaplatil jsem motorkáři, hodil batoh do auta a také skočil na korbu ke slůněti. Mladý americký pilot Gary a jeho manželka Wendy Roberts se v minulých dnech neúspěšně snažili ze vzduchu pátrat po pytlácích, kteří na koních zmizeli pravděpodobně kamsi do Kamerunu. Pak se dozvěděli o tom, že v jedné vesnici bylo tři dny po masakru chyceno malé slůně a už třetím dnem je tam uvázáno u stromu na návsi. Gary získal podporu národního parku Zakouma a místní policie a vydali se slůně zachránit. Vyděšené a vyhladovělé mládě naložili na pick-up a vydali ze zpět asi 60 km ke svému letadlu. Už po pár kilometrech cesty narazili také na mě a tak jsme v tom byli rázem tři.

Cesta k přistávací ploše ve městečku Fianga jen pár kilometrů od Kamerunu trvala asi tři hodiny a byla vyčerpávající jak pro slůně, tak i pro nás. Celou dobu jsme je museli držet a tlačit tím správným směrem, aby se nezranilo a nevypadlo při kodrcavé cestě ven. Už pozdě po setmění jsme se ocitli u maličkého letadla a s pomocí šesti policistů a vojáků slůně vyložili na pevnou zem. Slůněti je asi necelý rok a váží odhadem 150 kg. A je to kluk!

Slůně začalo rejdit savanou kolem auta i letadla a bylo zjevně rádo, že už necestuje! Bylo potřeba jej napojit mlékem a uklidnit. Co nejrychleji jsme se tedy zbavili všech nadbytečných a hlučných vojáků a taky se museli vypořádat s nečekaným přílivem zvědavců, kteří se o slůněti za vesnicí doslechli a přijížděli doslova ve velkém na motorkách, aby se na něj podívali. Nekompromisně jsme jim vyslali naproti pár vojáků a vyzvali je, ať se vrátí domů. Snad po více než hodině byl konečně klid, vypnuli jsme všechna světla a nadále fungovali jen při svitu Měsíce.

Slůně jsme přikryli dekama, ať neprochladne (při 40 °C je to podivná představa, ale skutečně, slůňatům je v noci zima!) a dali mu pár litrů mléka. Unavený drobeček, kterému jsme začali říkal Max se konečně svalil na bok a usnul. Gary na nic nečekal a do žíly na uchu napíchl kapačku s glukózou, Max dostal tu noc litr a půl. Gary s Wendy se šli na pár hodin vyspat, já se opřel o Maxe a strávil tam svou první noc pod hvězdami se slonem. Max mě ale budil více než je zdrávo a když po procitnutí zjistil, že spím, dal mi chobotem nebo kopanci citelně najevo, že je vzhůru a já se musím probudit taky. Několikrát za noc také měnit místo, kde spí.

Před šestou se začalo konečně rozednívat a Gary se po přeměření vnitřního prostoru svého ultra malého letadýlka odhodlal k leteckému transportu Maxe k sobě domů. Asi 100 km vzdáleného Béré, kde se může Max přechodně ubytovat, než bude po pár dnech rekonvalescence převezen ještě dále do bezpečí NP Zakouma. Přítomní vojáci nevěřili svým očím, když viděli tři bělochy vykládající z letadla sedadla a snažící se tam přilákal slona. Nakonec všichni přiložili ruku k dílu, hej-rup a Max už se tísnil v kokpitu. Gary se vsoukal na své sedadlo a do letadla se vešla už jen Wendy, která měla za úkol zajistit, ať malý nestrká chobot tam, kam nemá. Za rozednění se letadlo odlepilo od ranveje (to je silné slovo, jednalo se o polní cestu, zrovna pár set metrů poměrně přímou…) a zamířilo do Béré.

Já využil samoty k tomu, abych se zajel podívat na místo masakru a zdokumentoval jej. Ve vesnici jsem si najal motorku a vydali jsme se asi 60 km na západ. Cestou se k nám přidal jeden místní strážce, který znal cestu a kolem desáté jsme dorazili. Týden staré pohřebiště 88 slonů nás přivítalo nasládlým zápachem hnijícího masa a bzučením much. Téměř třetina povražděných slonů byly březí samice a na místě jsem našel pozůstatky i malých slůňat, vrstevníků Maxe, která se pytláci neštítili pozabíjet. Snažil jsem si představit, jaká hrůza se zde musela odehrávat a jak je možné, že se Maxovi podařilo uniknout…

Na místě už žádné sloní maso nebylo. Pár dní po masakru, po němž údajně 18 jezdců na koních pravděpodobně ze Súdánu zmizelo jen se slonovinou kdesi v buši, se totiž na místo vydali vesničané ze širokého okolí a začali mačetama rozsekávat všechna těla a sklidili všechno poživatelné maso. Našel jsem desítky lebek, velkých pánevních, stehenních a lopatkových kostí a kusy nohou a kůží. Po mase téměř stovky slonů nebylo už ani památky. Na místo prý dorazili i Kamerunci v autech a ta naložili masem až po okraj. Pro místní vesničany to bylo možná jako dar z čistého nebe, ale myslím, že se jim ve snězení slonů i přes jejich chudobu mělo zabránit. Maso se mělo nechat ležet a zhnít, aby lidé pochopili, že z mrtvého slona není pro ně absolutně žádný užitek. Pytláci ze vzdáleného Súdánu měli na místě určitě nějaké místní průvodce a informátory a místní tak také nejsou bez viny. Samotný masakr navíc žádná z místních autorit včas nenahlásila, trvalo několik dní, než informace prosákla na povrch. Pokud si lidé zvyknout na to, že z mrtvých slonů budou mít maso, co je přiměje začít slony chránit?? Tento masakr byl největším jednorázovým vyvražděním slonů v Čadu za několik posledních let. Tamní populace čítá jen několik set jedinců a toto byla pro ni tragická ztráta.

Zachráněný Max je jen malou nadějí. Ani u něj není navíc jisté, jestli přežije. Ještě téhož večera jsem se k němu vrátil, abych na pár dní Garymu a Wendy s péčí o něj pomohl. Max byl ubytován v rozsáhlém obezděném kousku savany u letiště a bylo potřeba se o něj bez ustání starat, nikdy nemohl zůstat samotný. Strávil jsem s ním tedy překrásné tři téměř bezesné noci. S Garym a Wendy jsme vyvíjeli co nejsofistikovanější dudlík na pet-láhev s mlékem: zkoušeli jsme hadici na vodu, duši do pneumatiky na kolo… Max měl denně vypít asi 15 – 20 litrů mléka, což se nám téměř dařilo. Stále ale trpěl velkým průjmem. Jako správný slon se ale snažil sám si poradit a polykal kamínky a hlínu. S chobotem si ještě moc nerozuměl, napít se vody sice už s velkými ztrátami uměl, nicméně uchopit nějaký předmět nebo si utrhnout větvičku bylo stále nad jeho síly. Když jsem tedy viděl, že se pro něco natahuje, utrhnul jsme to za něj a dal přímo do tlamy. Max byl neskutečně roztomilý, už po pár okamžicích, kdy se ho někdo z jeho adoptivních rodičů nedotýkal, začal se rozhlížet a natahovat k nám chobot. Po sebekratší nepřítomnosti v jeho těsné blízkosti následovalo pozdravení ruka: chobot a Max se dále dožadoval drbání na celém těle.

Ke konci svého pobytu v Béré jsem byl s Maxem stále méně a péči o něj přenechával Wendy, která se o něj bude starat jako máma číslo jedna v příštích dnech i týdnech i po převozu do Zakouma. Já si bohužel nemohu dovolit trávit s ním více času a tak jsem nechtěl, ať se Max upne hlavně na mě.

Čtvrtý den jsem se s ním tedy rozloučil a vydal se zpět ke svému kolu a dále do národního parku Zakouma mezi divoké slony, kam mi Maxe snad již brzy přivezou!
Ke slůněti již dorazili také experti z Malawi a tak o něj bude nadále postaráno královsky. Však si to zaslouží. Podle pamětníků je to zatím první slon v lidské péči v celém Čadu. Snad se jednou bude moci vrátit do divoké přírody v Zakouma.

Příběh bude mít ještě dlouhé pokračování a já vás budu pravidelně informovat. Drže nám palce! Probíhající záchranou akci i ochranu dalších slonů můžete finančně podpořit zasláním libovolné částky na účet 1818619023/0800.

Z Čadu zdraví vyslanec save-elephants.org, Arthur!