Slůně Max, desetiměsíční a stopadesátikilový sirotek, jehož stádo bylo před několika týdny povražděno na čadsko-kamerunské hranici, je již druhým týdnem v opatrování několika dobrovolníků ve městě Béré. Jeho hlavní zachránci – americký pilot Gary Roberts a jeho žena Wendy – se o něj starají ve dne v noci a konečně mají také posily, sloní expertku z Malawi, Jenny. Pozorováním slonů v divočině bylo zjištěno, že slůňata tráví několik prvních let 90 % času v nejtěsnější blízkosti své matky. Snažíme se Maxovi přirozené podmínky co nejvíce simulovat a tak není ani na minutu sám. Jenny jde dokonce ještě dále a v jeho přítomnosti je vždy na všech čtyřech!

Přes veškerou péči a úsilí je slůně stále zesláblé a již několikrát se mu dávala kapačka (do žíly na vnitřní straně ucha), abychom jej dostali na nohy. Několik dní v osamocení v buši a pak špatné podmínky ve vesnici, kdy jej lidé krmili rýžovou kaší a kravským mlékem, udělaly svoje. Max se stále nemůže zbavit silného průjmu. Rány a jizvy na několika místech jeho krásně chlupatého těla se naštěstí začínají hojit. Potřebných 15 až 20 litrů mléka denně se ale stále nedaří Maxovi podávat a je to na něm znát. Za parného poledne má co dělat, aby se udžel na nohou a ani chladivé bahenní lázně, kde se Max vždy řádně a rozkošnicky vyválí, jsou jen dočasnou vzpruhou. Na plánovaný transport do národního parku Zakouma tedy ještě není ani pomyšlení. Je třeba, aby byl Max před transportem v absolutní kondici.

Jizvy na Maxově těle se pomalu začínají hojit.

Další nitrožilní kapačka už snad nebude potřeba, vždy je ale připravena po ruce..

V Zakouma se zatím ochranáři a strážci snaží o zajištění bezpečí více než čtyřem stovkám slonů, kteří park obývají. Plán je takový, že Max bude několik prvních let, než vyroste a bude moci se osamostatnit, v lidské péči na stanici v parku a poté bude vypuštěn. Ideálně do společnosti staromládenecké skupiny několika sloních samců, kteří se v období sucha potulují v těsné blízkosti stanice a téměř každodenně se pak chodívají napít až k jezírku u domu ředitele parku Riana jeho ženy Lorny. Kromě těchto samotářských slonů se ostatní sloni v parku sdružují v obdoní sucha do obrovsksých stád, já měl to štěstí a byl ve vzduchu zrovna tehdy, když bylo všech 380 slonů pohromadě v přesunu přes otevřenou savanu. Na snímku – výřezu z pořízeného videa- to tak, na první pohled možná nevypadá, ale skutečně je jich tam téměř 400! Všichni tady doufáme, že se jednomo Max bude ucházet o přízeň jedné z mnoha samic v tomto stádě. Tady v Zakouma snad už bude v bezpečí, nové vedení a podpora vlády snad zajistí dobrou ochranu všem slonům, a masakry, které tady ještě před několika lety probíhaly, budou už jen děsivou minulostí.

Seznamte se, – 380 slonů v národním parku Zakouma!

Ještě v roce 2006 obývaly park více než 4000 slonů. Tak velká koncentrace lehce ulovitelných a špatně střežených zvířat ale přilákala profesionální pytlácké skupiny ze Súdánu a začalo peklo, které trvalo více než tři roky. Pytláci byli na svých koních a se samopaly v parku I jeho okolí každodenními hosty a špatně vyzbrojení a vycvičení strážci nemohli proti této přesile nic dělat. Někteří byli do obchodu se slonovinou navíc zapleteni také, stejně jako místní úředníci a politici. Na utrpení slonů tehdy vydělávalo mnoho lidí. Za
pouhé tři roky se pytlákům podařilo vystřílet 90% někdejší sloní populace a v parku zbylo necelých 500 zvířat! Tehdy se vláda začala angažovat, poslala do oblasti armádu a hlavně, vedení parku se ujali profesionálové z African Parks, kterým se podařilo většinu pytláků vyhnat a přeživší slony začít úspěšně chránit. V posledních letech se obejevuje jen několik případů pytláctví ročně a sloni v parku jsou tedy v relativním bezpečí. Riziko narůstá v období dešťů, kdy je park celý pod vodou a sloni migrují na sever I na jih do příznivějších oblastí. Tehdy jsou roztroušeni v menších stádech na obrovské ploše a je téměř nemožné je uhlídat a ochránit.

Počet strážců se letos rozrostl o dalších 30 nováčků. Park vypsal výběrové řízení a ze 150 uchazečů byly vybrány tři desítky, které absolvovaly náročný tříměsíční tréning. Školení měl na starosti vysloužilý příslušník francouzské speciální policie a SWAT, Patrick, který kluky pod horkým africkým Sluncem cepoval, učil disciplíně, znakové řeči, přesunům v terénu a všemu, co budou v boji proti pytlákům potřebovat. Tréninkem letos prošlo také několik příbuzných – synů a bratrů – šesti strážců, kteří byli loni brutálně zavražděni súdánskými pytláky. Strážci nocovali na sever od parku a dohlíželi na slony, a byli zastřeleni jednoho zářijového dne brzy zrána, když se modlili. Jeden z vrahů byl nedávno dopaden a jeho výslech vnesl na otřesného případu více informací.

Čerstvě vyškolení strážci už se nemohou dočkat do terénu. Budou jezdit na koních, na motorkách – a v budoucnu také na kole! Proto tady jsem, abych jim to předvedl a nadchnul je!!

Tento mladík přišel v loňském incidentu o svého otce. Přesto, nebo právě proto, se ke strážcům letos dobrovolně přidal také. Držme mu palce!

Patrick Dubosq, příslušník speciální jednotky SWAT, francouzský školitel se zkušenostmi ze Saúdské Arábie, Kosova I z Haiti. Vedle něj sedí Satangar, dlouholetý strážce v parku a velký milovník lvů. Pod nimi osel. Ten lvy moc nemusí…!

Together, for a better world“ : )

V monitorování a ochraně těchto slonů mají pomoci rádiové a GPS obojky, které se nasadí několika slonům ve stádě, aby bylo možno je sledovat. Letos v dubnu probíhalo obojkování a já přitom asistoval. Němec Artur, původem z Kazachstánu, létal nad sloním stádem v letadle a naváděl několik aut na zemi tím správným směrem. Když jsme dorazili do těsné blízkosti stáda, které právě v poledním horku odpočívalo pod stromy, vydal se kupředu jen zkušený veterinář Pete s uspávací šipkou v pušce a Satangar, sympatický Čaduánec s kalašnikovem přes rameno, kdyby se náhodou něco zvrtlo. My ostatní jsme několik minut netrpělivě čekali u aut a představovali si, co se asi za hradbou trnitých keřů děje. Pilot Artur s pomocníky zatím kroužil nad slony v malých kruzích a dělalo se jim nevolno. Pak se z vysílačky od Peta ozvalo vzrušené „Dart in“ (=Šipka nastřelena), my skočili na auta a následovala několikaminutová zběsilá jízda trnitou buší směrem k zasažemému slonu. Po cestě jsme nabrali Peta a Satangara a podle Artutových instrukcí ze vzduchu mířili směrem k prchajícímu stádu slonů. Lidé ve vzduchu začali pozorovat jednu samici, která se začala opožďovat a postupně vrávorat. Uspávací látka začala působit. Zůstalo u ní jen několik nejbližších slonů, ostatní naštěstí zmizeli dále. V tom jsme ji už uviděli také, kdžy se zravna s troubením klátila k zemi. Zbylí sloni se našeho auta vylekali a utekli, takže byl klid a bezpečí a mohlo se
rychle pracovat. Času nebylo nazbyt – slonice totiž neulehla na bok, ale zůstala částečně opřená o akácii v poloze sfingy, chcete-li ležícího hlídacího psa, na břiše a na hrudníku. V této poloze nemohou sloni dýchat a za tři až pět minut by se vlastní vahou udusili. Rychle se vytáhla motorová pila, slonici se uvázala kolem nohou lana a pak už hej rup hej rup a dvaceti lidem se podařilo obryni převalit správě na bok. Mohl se začít nasazovat obojek. Vysílat bude po dobu dvou let. V parku byli letos objkováni dva sloni, samice a jeden samec. Další dva sloni se budou dělat mimo park, až u vzdáleného Čadského jezera, o tom zase příští reportáž!

Před obojkovaným slonem s Markétou Antonínovou, českou ochranářkou, působící již léta v Africe, – V D.R. Kongo, Senegalu a nyní právě v Čadu.

Obojek nasazen, teď už zbývá jen píchnout protilátku a slon je do minuty na nohou!.

Kromě lidí mají sloni jen pramálo nepřátel. Jedním z nich je lev. Malá slůňata nejsou ani přes ochranu dospělých před smečkami lvů v bezpečí. Markéta Antonínová říká, že v minulosti, když bylo v parku přes 4000 slonů, se lvi na slůňata vyloženě specializovali a společně s žirafami tvořili malí sloni jejich hlavní potravu. Letos se v parku nasazovaly obojky čtyřem lvům! Jak taková akce probíhá? Jen ve stručnosti – vytipuje se ideální místo, v podvečer se vyjede do terénu Toyotou, na korbě jsou reproduktory s řevem umírajícího buvola, za autem se několik kilometrů táhne na provaze mrtvý osel, aby zanechal pachovou stopu. Mršina osla se na cílovém místě pevně přiváže ke stromu a pak se po tmě s kulisou buvolího sténání čeká. Často přijdou nejdříve hyeny, které se musejí odhánět, aby všechno nesnědly ještě předtím,
než dorazí král savany. Zpravidla do několika desítek minut jsou už na scéně I lvi! Auto je od nich 20, 10 nebo I méně metrů a Dr Pete Morkel má tak dobrou možnost přesně zacílit. Jakmile začnou lvi hodovat, Pete zvolí nejvhodnějšího a zasáhne ho šipkou. Lev zařve, uskočí, ale většinou se zase rychle vrátí k večeři a často s tlamou zabořenou v útrobách „kořisti“ usíná. Poté je potřeba odehnat zbylé lvy a během obojkování je udržovat v bezpečné vzdálenosti. Uspaný lev se naloží na auto a odveze několi set metrů pryč. Po několika minutách je obojek nasazen a lva se kvůli identifikaci vyfotí ze všech stran, soustředíme se zejména na čenich a tlamu, které jsou pro určení klíčové. Potom se čeká. Na „lví uspávadlo“ není vhodné sérum, a proto se musí čekat, než látka vyprchá. Někdy to trvá hooodně dlouho! Většinou po dvou hodinách
se lev probudí a opileckým krokem se vydá zpět na místo ke zbytku smečky. Tam už zpravidla nic k snědku nenajde, protož lvi snědli za tu dobu maso a hyeny se postaraly o kosti, kopyta, ba I silonový provaz nasáklý krví, kterým byl osel ke stromu přivázán! Dobrou chuť a nashledanou příště!

Pete, zimbabwský veterinář a hlavní organizátor letošního obojkování zvířat s jedím ze čtyř lvů, které letos uspával.

Tento lev se I ve spánku pořád vrtěl a bručel, takže sekyra byla vždy po ruce.

Představovali jste si někdy, jaký mají lvi zápach z úst? Žádný. Skutečně příjemně svěží a ani v nejmenším maso- nebo mrchožravší odér. Nevěříte? – vyzkoušejte!