Národní park Odzala-Kokoua je jedním z největších v celé Střední Africe. Ukrývá obrovské množství biodiverzity a jeho naprostou většinu pokrývá tropický deštný les. Žijí zde ještě tisíce slonů, ale jejich
počty každoročně klesají. Žijí zde také početné populace goril nížinných a šimpanzů, ale ty utrpěly před více než deseti lety velké ztráty při epidemii eboly, která se tudy čas od času prožene. Na západní straně přiléhá park ke Gabonu a ve všech ostatních směrech lemují jeho hranice městečka a vesnice podél cesty na konžském území. Do samotného nitra parku pronikají stovky pytláků, někteří hledají menší kořist pro obživu a maso, jiní jdou komerčně za lovem lidoopů a především slonů. Obrovská rozloha chráněného území má i své slabiny právě ve špatné možnosti kontroly a ochrany. African Parks řídí park již několik let a snaží se ilegální lov držet na uzdě. Díky řediteli parku Leonu Lamprechtovi jsem se mohl na tři týdny ponořit s pěší hlídkou do temnoty pralesa a zdokumentovat pro svůj film jejich úsilí i krásnou přírodu, kterou jsme procházeli. Bylo nás pět, na zádech měl každý z nás vše, co na 20 dnů potřeboval a šli jsme. Žádné cesty v pralese nejsou. Fyzicky to byla jedna z nejnáročnějších věcí, které jsem kdy v životě podnikal. Ale stála za to! Nová přátelství a velké dobrodružství. Přináším výběr alespoň některých fotografií, to nejzajímavější jsem točil na video, vše uvidíte v budoucnu ve filmu. Za spolupráci při vyřizování natáčecího povolení děkuji Marcusi Strobelovi a Tango Film GmbH. Na další reportáž z Odzaly-Kokouy jsem si šetřil má nezapomenutelná setkání s lidoopy i jinými zvířaty. Opět příště!

Lodivod Zito nás odváží desítky kilometrů do nitra parku. Šedesát strážců, kteří národní park velký jako Černá hora střeží, jsou rozdělování do hlídek po čtyřech a každá začíná svou třítýdenní misi jinde. Já jsem se přidal k té, která měla za úkol projít tu nejvzdálenější oblast parku na severozápadě.

Řeka Mambili a její přítoky se kroutí panenským pralesem a každých několik vteřin se mění scenérie. Tu proplouváte pod hustou klenbou korun stromů, tu máte široký rozhled na břehy porostlé trávou. Do cesty vám řeka velmi často připlete padlý strom nebo liány. Někdy se jim dá vyhnout, někdy lodivod zariskuje a padlý strom svou 12 metrovou dřevěnou kánoí (pirogou) jednoduše „přejede“, jindy je potřeba chopit se mačet či motorové pily. Krokodýly vyhřívající se po ránu na pahýlech stromů jsem po pár hodinách přestal počítat.

Řeka je nejen důležitou dopravní cestou pro strážce parku a výzkumníky, ale hlavně domovem mnoha druhů zvířat. Rybožraví orli jasnohlasí lemovali každičkou míli zeleného břehu Mambili. Žádný elektrický sumec, malá tinga tygří nebo vodní želva si pod jejich dohledem nemohli být jistí životem. V řece lze zahlédnout i brodící se slony, kteří plavou na druhý břeh. My jsme tentokrát takové štěstí neměli.

Druhého dne plavby proti proudu jsme ale ucítili hutný zápach hnijícího maso. Přirazili jsme ke břehu a vydali se pátrat je jeho zdroji. Po půlhodině prodírání se bujným podrostem jsme narazili na mršinu slona. Ležel tam již několik týdnů. Stopy hyen skvrnitých okolo. Stopy lidské přítomnosti jsme nikde nenalezli. Mladý slon pravděpodobně uhynul přirozenou cestou, což naznačovaly i přítomné kly, které jsme vytáhli z čelisti. Je ale možné, že pytláci slony jen postřelili a on zemřel až později, aniž by jej pytláci dopadli. Pravdu se již nikdy nedozvíme. Fotografie zachycuje pětadvacetiletého strážce Platini Bolende.

A tady už pózuje s ukořistěnou slonovinou zbylá část naší výpravy. Po mé levici vůdce týmu, zkušený Longo Germain, na opačné straně nejstarší Ewora Roger a na zemi nováček Willi-Prince. Všimnětě si prosím, jak jsme na této fotce ještě čístí a upravení. To je poslední fotka, kdy nás takto uvidíte… Následujícího rána jsme opustili pirogu a vydali se pralesem na sever pěšky.

S příchodem nového roku, 1. ledna zrána, jsme se ponořili do pralesa. Kvůli liánám a především neprostupným porostům rostlin čeledi Amaranthaceae byl náš pochod kupředu některé dny zoufale pomalý. Často jsme do večera ušli méně než 5 kilometrů. A cítíli jsme se, jako bychom jich ušli 50. Své dělaly zprvu i těžké batohy napěchované jídlem na tři týdny dopředu. Čouhající stativ na zádech a samopaly strážců byly vděčnými předměty, do kterých se neustále zamotával kdejaký zelený neřád. O průběžné chůzi se dalo mluvit jen zřídka. Nějčastěji se dva lidé ve předu střídali v prosekávání tunelu pro ty ostatní, zatímco další poslouchali okolí a pomaloučku se sunuli vpřed.

Zastavili jsme se až před západem Slunce. Rozděláváme tábor. Oheň je nezbytný i v horké džungli. Za povšimnutí stojí triko Ewory (stojícího napravo), kterak vypadá po dvou dnech používání. Oděvy ostatních na tom nebyly dvakrát lépe. V popředí na kotlíku je můj denní příděl sušenek značky Arthur.

Z vyvýšeného místa (v tomto případě liány obrostlého stromu) vypadá tato krajina fantasticky. Je třeba si ale uvědomit, že v tomto hustém porostu jsme několik dnů šli. Více než 3 metry vysoké a vzájemně propletené Amaranthaceae nedávají moc prostoru k pohybu, natož rozhledu okolo. Za celý den nevidíte třeba vůbec nic. Jen hnědou, suchou a prašnou spodní vrstvu porostu, kde se to hemží mravenci a občas i hnízdy vos. Rychlost našeho pochodu se takto zarostlých partiích Odzaly omezila na pár set metrů za hodinu. Navíc představa, že se na vás odkudkoliv může vyřítit rozčilený slon nebo začít pálit pytlák také není zrovna uklidňující. Nad takovými věcmi se ale v terénu nepřemýšlí. Jisté riziko tu sice je, ale … kdo se bojí, nesmí do lesa: )

… ale pár pěkných fotek se tu přece jen udělat dalo. Platini se nechal jednoho odpoledne zvěčnit na fotce pro svou mladou (a velmi krásnou) ženu. S tímto strážcem jsem se spřátelil nejvíce. Byli jsme si blízcí věkem i povahou. Hlavně díky němu a jeho vytrvalé drezuře se mi podařilo naučit se během této mise základům řeči Lingala, zvukomalebnému jazyku, kterým mluví miliony lidí po obou stranách řeky Kongo. Jeho lekce ale nebyly zadarmo – den co den večer trval na dalších a dalších českých slovech a frázích. Musím říct, že mu to šlo. Když mi chtěl něco říct, aniž by rozuměli ostatní, zašátral v paměti a hodil na mě během pochodu přes rameno: „Můj kamarád, ci pít trochu wodu“.

Závist je špatná vlastnost. Já ale tolikrát zaviděl ptákům, že mohou létat a nemusejí se prodírat a plazit jako my. Zoborožci, orlosupi palmoví i papoušci žako se na nás shora jen zvědavě dívali. Opice vřeštěly, občas se přišly podívat blíže, potom se ale daly na útěk. Uvědomoval jsem si, že každé zvíře pro pro život tady přizpůsobeno daleko lépe, nežli člověk. V hustém pralese je menší velikost výhodou.

…nebo je naopak třeba být hodně velký! Stopy po přítomnosti slona. O tento strom se otíral zabahněný slon (spodní polovina fotky) a výše jsou vidět opakované vrypy je jeko klech. Buď si sloní samec s dřevinou jen poměřoval své síly nebo se pokoušel setřást z ní dozrávající plody. Každopádně nebyl daleko, musel se tu vyskytoval jen pár minut před námi.

Tudy šel! Následovali jsme další stopy slona a ty nás dovedly až sem. Prohlubně v bahnité zemi se teprve naplňovaly vodou. Byly tak hluboké, že by leckterá spolkla lidskou nohu až po stehno. Na nic jsme nečekali a šli po stopě, dokud byla horká. Oči a hlavně uši na stopkách.

Sloni se pohybují rychle. My jsme tohoto krásného samce dostihli teprve po drahné chvíli. Krajina se otevřela a my stanuli na okraji na jedné ze stovky salin v národním parku, na salině Maya Sud (Maya jih). Dospělý samec byl na salině sám a brouzdal se mělkou vodou, z jejíhož dna vybíral chobotem cenné minerály.

Jakmile ale velikán zjistil kvůli změně směru větru naši přítomnost, na nic nečekal a dal se na útěk. Naše setkání trvalo jen několik okamžiků. Jeho bázlivá reakce a zběsilý úprk zpět do pralesa nám napovědělo jediné – ani tady, v samotném srdci parku nejsou sloni v bezpeční a mají negativní zkušenost s lidmi, s pytláky.

Naše domněnky se bohužel záhy potrdily. Dalšího dne ráno jsme jen kousek od saliny nalezli několik měsíců starou kostru zastřeleného slona. Kly byly fuč, na stromcích okolo rány po mačetě a jedna z velkých kostí slona byla tříštívě přelomena na dva díly – tam dostal mohutný samec smrtící zásah. Budiž mu země lehká.

Na první pohled vypadají pralesní saliny jako malý ráj. Donedávna jím opravdu byly. Na rozdíl od lesa se koupou ve světle a zvířata se tady setkávají při své společné potřebě nalézt přírodní soli ukryté v zemi. Právě velká koncentrace zvířat a dobrý rozhled z nich ale činí ta nejzranitelnější místa středoafrické divočiny. Pytlákům často nic a nikdo nebrání, aby se k salině dostali a začali střílet po všem, co má nějakou cenu. K dobré ochraně těch několika tísíců středoafrických salin totiž chybí lidé, peníze… ale co si myslím já, především opravdový zájem a vůle.

Na protější straně světliny se pase stádečko buvolů. Na fotce ale nejsou sami… kdo najde číhajícího orla jasnohlasého ve větvích?

Zalehnout do trávy, nehledět na bláto a mravence a plížením vpřed! Jen tak se dá přiblížit uprostřed saliny k odpočívající skupince buvolů. V pozadí se k jejich polední siestě připojilo velké stádo (nebo tlupa?) štětkounů afrických, krásně oranžových divokých prasat! Oči měli buvoli většinou slastně přivřené, chlupatýma ušima neustále odháněli hmyz, o zbytek se postarali ptáci klubáci – věrní vyhledávači všech cizopasníků na tělech zvířat (kež by tak někdy klubáci obskakovali i mě!)

Slabounký vítr vál správným směrem, takže buvoli mohli v klidu
přežvykovat a já fotit a natáčet.

Zpět do reality pochodu pralesem. Žasnul jsem nad velikostí některých stromů. Toto je velkolepý sappeli, jedno ze dvou hlavních využívaných tvrdých dřev v oblasti. Za svou pevnost, odolnost, krásu a také 20-30 metrů vysoké sloupové části kmene bez jakýchkoliv odboček je sappeli nucen platit krutou daň. Mimo park se těží ve velkém a z přírody, stejně jako další druhy, mizí. Nemůže lidstvo nechat alespoň něco na pokoji…? Musíme využívat do poslední mrtě úplně všechno, co nám příroda (nebo Bůh?) tak velkoryse nabídli? Otázka pro každého z nás. Každý se může rozhodnout, kam až je ochoten pro svůj blahobyt, peníze, pohodlí nebo potěšení zajít… není řeč jen o tropickém dřevě nebo slonovině. Podobným volbám čelíme i my v Evropě skoro každý den!

Tento strom zde vyrůstal několik desítek nebo spíše stovek let. Jeho mohutné kořenové náběhy byly impozantní, ale také se nám doslova a do písmene pletly pod nohy. To se totiž v evropském lese stát nemůže, abyste museli obcházet jediný strom okruhem o poloměru deseti metrů: )

Podobné i jiné překážky nás zmáhaly. Stejně jako mouchy tse-tse, včely a nedostatek vody. Ano, nedostatek vody! Ani v tropickém deštném lese totiž občas nemusí být voda na každém kroku. Tato část Odzaly je suchá a potoků je málo. Stávalo se, že za celý den jsme nenašli nic a strážci mají zkušenosti i s třídenními pátráními po vodě! I přes vyčerpání ale vládla stále skvělá nálada. Pár minut oddechu, chlapi si dali cigáro, já mlíko v prášku a šlo se dál…

Končívali jsme až hodinu před západem Slunce. Chvíli trvalo, než jsme našli vhodné místo a pak už se rychle zuly těžké a mokré boty, postavil se stan a dala se vařit voda na foufou. Foufou – jakási hmota z maniokové mouky bylo totiž jídlo, které nám z 80% běhěm mise plnilo žaludky. Příprava je rychlá (mouka se klackem vmíchá do vroucí vody), Krmě je to poměrně chutná (alespoň pro Konžany a mě, ostatní běloši to většinou nemůžou ani cítit) a dlouho se to drží v žaludku.

Vznikající nocležiště při pohledu ze stromu. Fotky z rán nemám žádné – tábory jsme totiž opouštěli vždy ještě za tmy, než nám stany i nás samotné stačily obsypat včely. Lákal je náš pot a zápach a slétaly se už po páté hodině ve velkém. Sbalit stany v jejich přítomnosti by bylo někdy doslova nemožné, zaručeně vždy ale dosti bolestivé.

Po jídle jsme si užívali tepla a sucha, které nám oheň nabízel. Boty jsme každou noc vysoušeli jen proto, abychom další ráno po pár set metrech šlápli do hlubové louže či bláta a vše mohli dělat navečer nanovo.

Úspěšný rybář Willi-Prince se chlubí se svým velkým úlovkem, který udělal nám všem ohromnou radost. Konečně jsme totiž dorazili po deseti dnech k větší řece a Willi měl štěstí. Elektrický sumec a bahník. Oba jsou výteční. Po dvou týdnech živoření na foufou se solenou sušenou rybou to byla slast.

U řeky jsme ale zaznamenali i něco znepokojivého – čerstvé stopy lidí. Lidí = pytláků. Nikdo jiný totiž nemá důvod trmácet se desítky kilometrů neobydleným pralesem. O nálezu jsme satelitním telefonem dali zprávu vedení parku a vydali jsme se po stopách. S větší obezřetností, s většími rozestupy…

Na blátivých místech, jako u tohoto kaliště zvířat, jsme se pokoušli najít další stopy pytláků. Tentokrát marně.

Nakonec jsme ale přeci jen našli pytlácký tábor. Poleno v ohništi ještě doutnalo, obyvatelé tu toho rána museli být. Nechali si na svých pelestích nějaké kusy oblečení, nádobí, pytlíky s foufou moukou a sušené maso zvířat. V okolí tábora jsme našli pozůstatky zabitých zvířat – nožky kančilů vodních, mnoha antilop, koček i opic. Naše akce byla rychlá. Všechny lidské předměty jsme naházeli pod střechu a vše zapálili. Až se pytláci vrátí, bude je tu čekat jasný vzkaz.

Ewora Roger se mnou a v pozadí hořící tábor pytláků. Tento tábor byl více než 30 km v nitru parku. Na naší další cestě, podél pytlácké stezky s mnoha nastraženými oky, jsme narazili ještě na dva další tábory. Čekal je stejný osud!

Všechny tábory byly ale bohužel čerstvě opuštěné. Dozvěděli se pytláci o naší přítomnosti nebo to byla jen shoda okolností? Při jednom z táborů na mě z křoví vykouknul tento malý chameleon.

Tři dny jsme sledovali stezku vedoucí na sever. Na třech místech jsme našli úseky obsypané nastraženými oky na lov menších zvířat. Každou nalezenou past jsme zneškodnili a drát vzali do batohu. Při počtu bezmála 300 nalezených drátěných ok se to už pořádně proneslo. O kolik jsme ale odlehčili místní zvěři! V pastech končí nejčastěji antilopy, dikobrazové, ale i malé šelmy nebo opice.

Tento samec sitatungy měl štěstí. Potuloval se orosenou světlinou jen pár set metrů od linie pastí. Mnozí jeho druhové takové štěstí určitě neměli.

Travnatým porostem nesměle proklusala i malá samice sitatungy, poté opět zmizela pod klenbou stromů

Salina Komo byla tou nejmenší, ale zároveň možná tou nejmalebnější, kterou jsme po cestě potkali. Bohužel leží jen asi 15 km od severní hranice parku a silnice, takže je častým cílem pytláků. Stopy velkých zvířat se tu nalézt dají, ale přicházejí většinou v bezpečí noci. Za dne zeje světlina prázdnotou.

Řeka Komo byla na závěru našeho pochodu dobrým zdrojem vody a proto jsme se jí drželi. Naše další rybářské pokusy se bohužel s úspěchem nesetkaly a tak jsme i na sklonku třetího týdne v pralese stále živořili na solené, sušené a už asi stokrát zapařené rybě… a foufou:)

Civilizace! Po dvaceti dnech v osamocení. Dorazili jsme k tábořišti Pygmejů kmene Baka, odkud to bylo jen co by kamenem dohodil k silnici a obyvatelstvu Bantu. Asi pět kilometrů před cílem jsme na lesní pěšině (a stále v parku) narazili na skupinu tří mužů s puškou a kartušemi pro lov zvířat. Nebyl to kalibr ke skolení slona, ale tito pytláci mohou napáchat podobně nenahraditelné škody téměř na všem ostatním – buvolech, gorilách, šimpanzech, antilopách, kančilech… Muži nekladli odpor, pušku se ještě snažili zahodit do lesa a ukrýt ji tak před námi. To jim nepomohlo. Kvalitní fotku ale nemám, těšte se na video-záznam celé situace ve vznikajícím filmu.

Malá pašeračka! Na kontrolním stanovišti u silnice vedoucí do Kamerunu jsme čekali další dva dny, než jsme se náklaďákem vydali zpět dalekou oklikou do centra parku. Během těch dvou dnů nás čekalo i jedno malé (nebo velké?) překvapení. Kolem závory si vykračovala tato malá holčička a v šátku měla zabalenou nenápadnou krabičku. V rovníkové Africe ale tato krabička vůbec není tak nenápadná, jak by se mohlo zdát. Notoricky známé kartuše do pušek, mluví se o nich jako o „double zero“ (00), mají na svědomí genocidu doslova všeho, co se v pralese hne. Fabrika sídlící v konžském Pointe Noire jich ročně vychrlí miliony a o jejich osud se už dál víceméně nikdo nestará. Tu malou dívku s kontrabandem poslal jakýsi její strejda do sousední vesnice s domněním, že ji nikdo nenačapá. Přepočítal se… Malá od nás nakonec místo krabičky 25 projektilů vyfasovala sáček bonbónů.

Čína v Africe! Aktuální téma. Co člověk, to názor. Jedná se o fér oboustranný obchod? Jakousi velkorysou zahraniční čínskou pomoc africkým státům? Novodobý ekonomický kolonialismus nebo čiré vykořisťování? Já osobně si o čínských projektech v Africe nic dobrého nemyslím. Číňané zde staví silnice, mosty a další infrastrukturu. Pěkné… Kromě všeho jiného mě ale v souvislosti se slony znepokojuje hlavně skutečnost, že naprostá většina slonoviny míří do Číny, kde poptávka stále vzrůstá. Čínské pracovníky dnes můžeme v Africe najít téměř všude a existuje bezpočet případů, kdy byla jejich činnost v obchodu se slonovinou prokázána – na všech úrovních. Ty statisíce nebo už spíše miliony čínských dělníků napříč celým černým kontinentem tak asi nemohou slonům a další divočině přinést nic dobrého. Je tak trochu paradoxní, že výstavba silnice podél celé konžské periferie parku, kde zbývá nejvíce slonů v celé zemi, je svěřena do rukou čínské společnosti…