Severním Kongem na kole: „Jak se v Africe trpí…“ a co všechno dělají Číňané špatně!

Rozloučení s parkem Odzala-Koukoua nad hromádkou šťavnatého sloního trusu. Jeho strůjce prošel stejnou cestou jako já snad jen před pár okamžiky a mimo jiné polámal stromky v pozadí. Koncem (naší, evropské) zimy roku 2013 jsem se na kole vydal z parku Odzala-Kokoua dále na sever směrem do Středoafrické republiky a Kamerunu. Moje cesta se neobešla bez mnohých překvapení a byl jsem svědkem, jak je příroda mimo park drancována. V severním Kongu jsem najel nějakých dalších 500 km a dal na zablácených cestách bicyklu pořádně zabrat. Věrné kolo opět vydrželo a tak jsem povětšinou trpěl hlavně já… bláto, písek, déšť i Meliponini!

Loučení s eko-monitory poblíž neuvěřitelné saliny Dzebe, kde jsem strávil mnoho krásných dnů s gorilami, šimpanzi a slony. Od této chvíle budu opět několik týdnů cestovat sám, než za další téměř 2000 km dojedu do čadského parku Zakouma. Tam se znovu na nějaký čas připojím ke strážcům parku a ochranářům přírody, která tam bude od té konžské tolik odlišná!

Mezi Etoumbi a Makoua (téměř 100 km) jsem narazil na tyto bratry, kteří se chystali s kolem naloženým ananasy stejným směrem jako já. Zprvu jsme jeli společně, ale když jsem zjistil, že nebožáci nemohou na svých starých kolech vyšlapat sebemenší stoupání, musel jsem jim chtě nechtě ujet. Přeci jen jsem potřeboval dojet do Makoua před soumrakem…

Makoua leží přesně na rovníku a skromná připomínka této skutečnosti je tím hlavním, co může město nabídnout. Makoua je však také důležitou křižovatkou a přístavem v severním Kongu, kde jsem se vždy dobře najedl ostrého jídla malijského imigranta a přenocoval v přátelském prostředí katolické misie. Na fotce mi dcerka suprefekta ochotně krášlí výjev přímo na rovníku na břehu řeky Likoula. Přes nový most jsem se druhého dne vydal nějakých 260 km na sever do města Ouesso. Tudy jsem jel poprvé už v roce 2011, a tak jsem byl zvědav, co se v tomto zapadákově za tu dobu změnilo.

První den jsem se rozhodl dojet až do téže vísky, kde jsem nocoval před rokem a půl. Poznal jsem už od cesty klasický venkovní altán, ve kterém obyvatelé vesnice často odpočívají a dojel tak akorát, těsně před deštěm. Zjistil jsem, že pěkná dcera náčelníka, která mi tehdy přinesla plné tričko pomerančů, už má dítě. Světlá barva dcerušky by mnohé z čtenářů mohla zavádět do úvah, kdy že jsem to v této vesnici přesně byl a jak moc jsem se s náčelníkovou dcerou skamarádil. Fantazírování romantikychtivých čtenářů však musím utnout již v počátku  – tehdy jsem se opravdu spokojil jen s těmi pomeranči!

Úspěšný zátah ekoguardů, na jejichž silniční zátaras jsem dorazil přesně ve chvíli, kdy se jim podařil hezký úlovek. Ze severského překladiště všeho možného, města Ouesso, cestovala v malém autobuse tato ženština, v jejímž kufru objevili moji kamarádi sušené sloní maso a malého živého krokodýla. Na vlastní oči jsem se tak přesvědčil, že několik bariér po okrajích parku Odzala –Kokoua má smysl. Natočil jsem amatérské vymlouvání se zadržené a s dobrým pocitem ušlapal ten den ještě nějakých 20 km.

Jestli se podél transkonžské silnice něco změnilo, pak je to počet čínských dělníků a inženýrů, kteří se podílejí na výstavbě mostů a celou silnici po částech asfaltují. Na pozadí této narychlo pořízené fotky je vysoké oplocení jednoho z čínských skladišť a dílny, kde bylo jen krátce před mou jízdou nalezeno nářadí na zpracování slonoviny a zbytky materiálu. Šikovní Číňané se ve dne zuřivě věnovali pokládání asfaltu a po nocích s jistě ještě větším zápalem ryli do slonoviny. Pro příchozí dělníky z Asie není nic snazšího, než mezi domorodce rozhodit sítě a poměrně levně od nich zkupovat slonovinu. Toto není jediný případ… mám informace, že kolem 80 % Číňanů, kteří cestují letecky z Afriky přes letiště Charles de Gaulle v Paříži a jsou kontrolováni, pašují nelegální části zvířat – slonovinu, kožešiny, kůže, kosti, rohy… apel na Metrostav, Skanska a další firmy – nemohli byste ty silnice v Africe raději stavět vy???

Také tuto rodinu si pamatuji ze své předchozí cyklocesty. Za tu dobu se v jejich domku téměř nic nezměnilo, až na to, že mají nové rádio, ze kterého vyřvával svou fistulí všeobecně zbožňovaný Koffi Olomide v duetu s Youssou N´Dour…

Balabala oyo ezalí makassi! Tato cesta je náročná. Na mapě to tak nevypadá, ale ve skutečnosti byla pořád nahoru a dolů. Bez bagáže by to byl hezký výšlap, ale s 40 kily po stranách kola a 20 dalšími na zádech to bylo někdy složité. Naštěstí cesta často překlenovala průzračné říčky, do kterých jsem vždy mohl skočit a také ve vesnicích se mi dostávalo vřelého přijetí a častých pozvání na palmové víno či arašídy. Konžané jsou neskutečně přátelští i vůči bělochovi – mondele.

Technologická přestávka uprostřed pralesa – musel jsem počkat, až se mi ve vodě z potoka rozpustí šumák s příchutí pomeranče. V levici žmoulám suchý pečený banán, který mi dali do uzlíčku moji předchozí hostitelé, na jejichž dvorku jsem spal.

Noční můra cestovatelů v rovníkové Africe a ztělesnění absolutního zla! Některé oblasti jsou doslova zamořené těmito malými včelkami, anglicky sweatbees – tedy potní včely. Ty potvory sice nemají žihadla, ale je to ten největší marast v celém pralese. Jsou jich mračna a když se člověk zastaví, za několik sekund jej obsypou. Čím více se člověk potí a smrdí, tím je jich tam více. Pro cyklistu ideální. Někdy se prostě nemůžete zastavit. Jedete raději desítky km bez pauzy nebo odskočíte z kola jen u řeky, do které se okamžitě ponoříte (a kde bývají pro změnu pijavky… ale zlaté pijavky!) Včelky lížou pot a lezou zejména do očí, do uší, do nosu, pod paže, mezi nohy… zbavit se jich nedá ničím. A tak se trpí… ostatně, od toho přece v Africe lidé jsou. Místní vám to ochotně sdělují na každém kroku: „On souffre en Afrique!“ (My v Africe trpíme!)

Nájezd potužíznivých včelek (Meliponini) na mých kraťasech. Pár vteřin po vyfocení těchto útrpných fotek jsem se jako smyslů zbavený začal válet ve vysoké trávě a pak si pomazal hlavu blátem z kaluže na cestě. Stovky bestií jsem tak zabil a další stovky na chvíli odradil. A pak stejně z místa boje utekl – ujel dalších 30 km, než se setmělo a milé včelky šly spát. Však zítra je taky den…

Past sklapla! Na dalším checkpointu strážců parku jsem byl opět při tom, když se našel zakázaný kontraband. Dva siláky na střeše minibusu snad poznáváte z předminulé reportáže: Platini a Germain, kterým na pytli s maniokovým foufou (mouka) něco nevonělo. Nějak jim nešlo do hlavy, proč někdo převáží foufou z města na venkov, tedy proti cenovému i konzumentskému spádu… otevřeli jsme proto pytel a nestačili se divit…

V mouce bylo ukryto přes 200 nábojů do samopalu Kalašnikov! To je zásah! Minibus byl odstaven a podroben zevrubné prohlídce. Všichni pasažéři měli smůlu, protože na místě museli přenocovat a člověk, který foufou převážel, šel do želez. Samozřejmě se vymlouval, že foufou jen převáží známému (kterého neznal) a nemá s tím nic společného.

Měl jsem možnost přesvědčit se již podruhé, že bariéry na cestě mají svůj smysl a pokud by se mohly v budoucnu posílit o psy vycvičené na bushmeat, slonovinu a zbraně, mělo by to veliký přínos!

Malý výřad ulovené zvěře, který před mýma očima vyložil taxikář z kufru svého auta. Antilopky chocholatky a opice neležely v prachu ulice moc dlouho, okamžitě se přiřítilo několik hlučných a vesměs kyprých ženštin, které si bushmeat koupily a budou jej prodávat dále ve své pouliční restauraci.

Fotka chráněného druhu na talíři. Nad ohněm opečené končetiny a hlava luskouna obrovského. Nejenže tento pozoruhodný savec nese mnoho kilogramů dobrého masa, ale ke své smůle jeho tělo pokrývají velké zrohovatělé šupiny. Ty jsou v posledních letech velmi ceněny čínskými překupníky (ano, již opět Čína), kteří je pašují do Asie a podobně jako nosorožčí rohy, také z keratinu – tedy nehtoviny – prodávají za obrovské peníze na černém trhu. V poslední době je tak možné zabavit na kamerunských letištích a přístavech celé pytle naplněné luskouními šupinami – z několika stovek zvířat!

Při návštěvě pouličního baru a restaurace, kde kromě omáčky ze sušené ryby a manioku servírovali také výborné palmové víno. Kanystry nalevo v rohu jsou plné tohoto šumivého moku.

Nedaleko cesty jsem objevil tyto chladivé vodopády. Nečekal jsem ani minutu a skočil pod ně, abych alespoň na chvíli odehnal mračna pot olizujících včel!

Jindy mi voda příliš vhod nepřišla. Tu a tam začalo odpoledne zhusta pršet. Obvykle jsem déšť ignoroval a šlapal dále. Pomaleji, ale stále kupředu k vytyčenému cíli.

V okolí vesnic je pohled z cesty často takový. Čerstvě vymýcený kus lesa, na kterém si místní mezi padlými kmeny zakládají políčka. Maniok, kukuřice, arašídy, makabo, fazole a banány. Velkoplošné těžby zatím ve střední Africe naštěstí tak často nevidíme. Les vytěžují firmy selektivním způsobem, což je asi menší zlo, protože většina stromů zůstane přeci jen stát na místě. Problémem je úbytek konkrétních druhů stromů s tvrdým dřevem a množství vzniklých cest a infrastruktury, kudy do lesa proudí pytláci, ilegální dřevaři a hledači všemožných pokladů. O jejich zásobování jídlem, hlavně masem, se nikdo nestará, a tak se loví, co se dá.

Papoušek žako uvězněný v kleci. Zvláště poté, co jsem v v divočině pozoroval desítky „rojících se“ papoušků a zjistil, že tito ptáci létají téměř vždy ve dvou, tedy v páru, bylo mi vždy osamocených ptáků bez společníka hodně líto. Papoušci šedí jsou chránění a obchod s nimi je přísně regulovaný. Chtěl bych věřit tomu, že papoušci v Evropě již pocházejí z chovů a nejsou to divocí ptáci chytaní do pastí v Africe. Někam ale ty stovky a tisíce zabavovaných zásilek žáků z Afriky mířit musí. Asie je opět sílícím odbytištěm, ale věřím, že ani Evropa není čistá… zjistěte si před koupí papouška, odkud opravdu pochází!

Mladé rozrůstající se město Pokola na severu Konga mne při vjezdu vítalo cedulí „Nejekologičtějšího města v zemi“. To jsou ale šprýmaři, pomyslel jsem si! Hezká propaganda dřevařských společností, které už roky drancují okolní lesy, má na svědomí úbytek slonů, goril i všeho dalšího a přivedla do panenských pralesů desetitisíce lidí, kteří si téměř nic k snědku nechovají, společnost také dodávku masa nezajišťuje a tak se čile loví, co ještě zbylo. Ochranáři vědí o černém obchodu města své. Vláda jistě taky, jen s tím nic nedělá. Dřevaři jsou spokojení, slavobrána, několik solárních panelů a úhledně seřazené dělnické domky jsou levným vykoupením svinstva, které společnost páchá v širokém okolí. Tržnice města Pokola byla naplněna busmeatem snad ještě více než jiná města a já se rozhodl zachránit alespoň jednoho tvora, který tam na pultu (v tomto případě pod pultem), čekal na smrt na talíři. Po chvíli smlouvání jsem už měl přes řídítka zavěšeného zdravě vyhlížejícího krokodýla, který bude mít snad v přírodě šanci. Zajel jsem s ním co nejdále města k řece a za přihlížení dětí jej pustil do vody. Vím, že to nic nevyřeší, ale v tu chvíli jsem chtěl zkrátka aspoň jednoho z nich zachránit a dostát tam svému závazku, že se pokusím zachránit život každému zvířeti, jehož maso jsem na svých cestách po Africe okusil. Krokodýla jsem pojedl jedinkrát na severu Konga v zapadlé vísce, chutnal jako dobré kuře nebo ryba a tak jsem měl povinnost zachránit aspoň jednoho z nich, podobně jako jsem pár měsíců před tím vypouštěl do pralesa malého luskouna.

Ngoki (trpasličí krokodýl) několik okamžiků předtím, než jsem mu nožem opatrně přeťal pouta a nechal ho spolknout hlubinou kalné řeky Sangha. Přihlížející mládež zřejmě nevěřila svým očím a dávala to salvami smíchu (nebo posměchu?) najevo! Situaci vnímali jistě stejně, jako kdyby někdo u nás vypouštěl do pšeničného pole králíka, kterého si předtím koupil na trhu. Popřál jsem malému krokodýlovi hodně štěstí na jeho další cestě životem, bude ho chlapec potřebovat…

Proti proudu řeky Sangha na piroze. Ano, je to tatáž řeka Sangha, po které jsem asi o půl roku později plul na vlastním kajaku v opačném směru! Tentokrát jsem se potřeboval dostat do těžce přístupného národního parku Nouablé-Ndoki, který je fascinujícím kusem neporušené divočiny, kam jsem měl namířeno hlavně za slony.

Zostřete teď svůj zrak! Zaprvé hádejte, který z těch dvou mužů je placený řidič pirogy a který je pasažér jako já… ano, dřímající pán v bílém dresu je převozník, který se před několikahodinovou cestou opil palmovým vínem natolik, že náhle při řízení usnul a my skoro najeli do pobřežní bariéry stromů. Kormidlování se proto zhostil mládenec, který měl se mnou stejnou cestu. Odřídil celý zbytek trasy a nechal převozníka chrápat. Když se pořádně zadíváte do odpadlíkova klína, tak uvidíte, že chlapec to nějak v polospánku neudržel a musel všechny ty litry palmového vína vyloučit… dost nevhodným způsobem. O všeobecné veselí na člunu ale nebyla díky jeho tragikomickému performingu nouze…

Moje další dobrodružství pokračovalo divočinou národního parku Noubalé-Ndoki a pak vyšetřováním a zatýkáním obchodníků se slonovinou. Jednu reportáž jsem o tom již na webu měl, ale pak se raději z webu dočasně stáhla. V blízké době ji ale opět zveřejním i v rozšířené verzi. Těšte se!